3. Jak jsem se s cigaretou v puse poprvé směrem na jih dostal na "Západ"

Má první cesta na „Západ“ vedla na jih. Bylo to po sametové revoluci
a bylo to takhle:
Asi půl roku po 17.listopadu, tedy zjara 1990, jsme jako členové podnikové
výpravy vyrazili dvěma vozy značky Škoda, ne, tuším jedním vozem značky Škoda
a jedním vozem značky Žiguli, na výstavu do vídeňského Prátru. Cesta byla naplánována tak, že přespíme kdesi u hranic a v brzkých ranních hodinách překročíme
hranice v Mikulově, tak abychom Vídeň dobyli kolem osmé hodiny.
Výstava či veletrhy, nebo jak se akce prezentovala, své brány otvírá o deváté. Vše
probíhá dle stanoveného itineráře až ... na hranicích několikakilometrová fronta!
Co to, vždyť v tu dobu velké euforie a nebývalé vzájemnosti Čechy všude pouští
bez kontrol. Posléze se vše vyjasňuje, příčinou jsou tři polské autobusy. Tak… A jak
to bylo s námi, s tou cigaretou?
Auta popojíždí, fronta vozů se jak had klikatí v několika serpentinách až k hranici.  Osádky  vozů  jsou  čtyřčlenné,  kuřáci  nekuřáci,  vzpomínám  si,  půl  na půl.
Co teď, času spousta. No nic, my kuřáci vystupujeme z aut, je překrásné slunečné
počasí, hned si, pochopitelně, zapalujeme, a procházkovým krokem popocházíme
směrem ku hranici. Předcházíme několik aut, když se celá fronta postupně dává
do pohybu. Vozidla ujedou snad nějakých 200 metrů a kolona stojí. Ve stejném
tempu docházíme a opět předcházíme naše dva vozy. Takto se to vše opakuje několikráte, avšak snad při čtvrté páté cigaretě, když se kolona dala do pohybu, již
nezastavuje. Všechna vozidla, tedy i naše škodovka a žigulík, zvolna pokračují až
přes hranici směrem na jih na “Západ”. Naše kuřácká skupina zůstává osiřelá. Bez
pasů, bez jakýchkoliv jiných dokladů, bez groše v kapse, před hranicí.
Co teď? No nic, dodáváme si kuráže a jako by nic, nevěnujíce pozornost ani
levé ani pravé straně, s cigaretou u huby, jako staří mazáci a jako bychom to dělali
denně, překračujeme státní hranici.
Jaký to byl pocit? Těžko popsatelný, nádherný, vždyť v minulosti podvakráte
jsem se “Ven” nedostal. Stačí si uvědomit jen to několikaleté martýrium, nežli jsme
se dostali s dětmi alespoň do Jugoslávie. A teď najednou pěšky, ruce v kapsách,
bez dokladů a rovnou na “Západ” - tedy na jih, rovnou do Rakous. Takový pocit
svobody, takový pocit volnosti, jsem ještě nikdy nezažil. Jako bychom létali, jsme si
připadali. Něco úžasného, k tomu se smálo sluníčko, jsme volní, dýcháme zhluboka z plných plic. Ty pocity si dodneška dovedu vyvolat a prožít. Díky Bohu za to.
Ten  moment  přechodu  hranic,  ten  pocit  svobody,  si  prosím,  také  zapamatujte.
I ten mi pomohl a bude o něm ještě řeč.
Naše dvě auta nás pochopitelně za hranicemi čekají, v pohodě pokračujeme
na Vídeň, je z toho velká legrace a po návratu povídání...

(Pokračování asi za týden)